8. června 2017

Liberální, anebo korporativní stát?

Otázka zní, zda chceme svět liberální možná občas rizikové ekonomiky, avšak s potenciálem dlouhodobého vysokého růstu a odolné vnějším vlivům. Nebo zvolíme svět přehledných vztahů, kde má sice spotřebitel „jistoty“ dané regulacemi, ovšem pestrost nabídky klesá a trh je rozdělen mezi „tlusté kocoury“.
sdilejte článek

Začnu vtipem. Říká ministr svému stranickému předsedovi: „Pane předsedo, snažím se navrhovat zákony pro lidi.“ „To velmi chválím,“ odtuší předseda, „vnímám to úplně stejně. Mám také pár tipů, dám vám jejich seznam.“ „Seznam? Myslíte těch zákonů, co bych měl prosadit?“ „Ne, těch lidí...“

F. A. Hayekovi či M. Thatcherové bývá připisováno úsloví, že dobrá vláda je „pro-market“, ne „pro-business“.

Zákony (nejen) loňské mi připadají čím dál blíž situaci popsané ve vtipu a vzdalující se ideálu, že dobrá vláda je „pro-market“. Každý zákon dává někomu výhody, a někomu naopak ztěžuje situaci. To je podstata právní regulace – stanovuje práva jedněm a povinnosti jiným. Zákony jsou v podstatě nástroje na „řízení“ společnosti, na donucení některých lidí, aby dělali to, co by je jinak dělat ani nenapadlo. Každý pokus tohoto druhu má ovšem nejen účinky zamýšlené, ale také nezamýšlené. A někdy také možná někým zamýšlené, ale při prosazování zákona smlčené.

Regulace podnikání může směřovat v podstatě dvěma směry

Prvním směrem je podpora co největší pestrosti tržního prostředí. Hráčů je v tomto případě hodně a žádný z nich nemá takovou tržní sílu, aby sám nebo ve spojení s jinými, s nimiž se dokáže dohodnout, ovlivnil podobu právní regulace svého relevantního trhu. Jedinou strategií, jak na takovém trhu uspět, je tvrdá práce, odvaha riskovat, inovace, nápady, úspory, zkrátka posilování konkurenceschopnosti zlepšením vlastního výkonu. 

Druhý směr je prostředí pro „tlusté kocoury“ – na trhu existuje přehledný počet hráčů, kteří, i když třeba ani nevytvoří kartel, navzájem respektují své tržní pozice a trh si přirozeně rozdělí. Největším nebezpečím pro ně nejsou ti, kdo již na trhu jsou, ale ti, kteří tam nejsou, neboť regulatorní rámec jim přímo či častěji zprostředkovaně (vysokými náklady na splnění podmínek regulací, jež se stanou rentabilními teprve na určité úrovni úspor z rozsahu) brání na trh vstoupit. Životní zájem stávajících hráčů je nastavit a udržet regulatorní rámec daného trhu tak, aby do jejich rybníka noví konkurenti pokud možno nevstoupili. Naopak, zlepšením vlastního výkonu si ti, co na trhu jsou, už moc nepomohou.

To první je svět liberální, živelné, někdy trochu divoké a v okrajových segmentech pro spotřebitele možná občas rizikové ekonomiky. Ale také ekonomiky s potenciálem dlouhodobého vysokého růstu a odolné vnějším vlivům, protože diverzifikované a flexibilní. Je to svět nezávislých a odvážných lidí.

To druhé je korporativní stát. Svět přehledných vztahů „nás, co spolu mluvíme“ (politiků, velkých podnikatelů, odborů, jiných organizovaných zájmových skupin). Spotřebitel zde má své „jistoty“ dané regulacemi, ovšem pestrost nabídky na trhu klesá, a také často pěkně zaplatíme za průměrnou či mizernou kvalitu. Více než nezávislost a odvaha je zde cestou k úspěchu schopnost rozpoznat finesy regulatorního rámce a využít jich. Je to svět magnátů, administrátorů a zaměstnanců.

Ne všechny regulace pochází z EU

Regulací v České republice od přelomu 21. století přibývá. Ochrana spotřebitele, životního prostředí, rostoucí složitost všemožných povolovacích procedur (například ve stavebnictví)… Netřeba pokračovat. Je to evropský trend a asi mu v podmínkách země naší velikosti nelze úplně čelit. Někdy možná regulace přinesou i to, co jejich zastánci deklarují, tedy vyšší kvalitu života.

Nyní jsme si však již tak složitý regulatorní rámec ještě více zkomplikovali. Opatřeními ryze vnitrostátní povahy, „nevnucenými“ legislativou EU. Jsou snad vedena dobrými úmysly (zabránit daňovým únikům), ale současně nás ještě více posunou od světa živelného podnikání mnoha tisíců malých dravých hráčů k prostředí ovládanému „tlustými kocoury“. Ano, mluvím o kontrolním hlášení a ještě více o elektronické evidenci tržeb. Připouštím, že mohou vést k určitému zvýšení daňové disciplíny. Možná dokonce získáme i pár miliard daňových výnosů. Ztratíme však daleko více. Změní to sociální strukturu naší země. Přijdeme o mnoho tisíc lidí, kteří nezávisle na státu a jeho zaopatřovacím systému, jen vlastními silami riskují a každý den uskutečňují na svém a za své svoje sny. Možná někteří z nich platí daně o něco méně, než by správně měli, možná i v jiných ohledech na stát tak trochu „kašlou“. Nevylučuji to, i když bych byl s jakoukoli paušalizací velmi opatrný.

Pro jednoho nepřekonatelná bariéra, pro jiné obejitelný bod

Lidé, kteří na vlastní triko podnikají, však jsou nesmírně cenní právě tím, že jdou s kůží na trh – že se odváží riskovat a spoléhají sami na sebe. Takoví lidé, už jen tím, jakou společenskou atmosféru vytvářejí, přispívají ke společenskému bohatství a v posledku k lepšímu životu i jiných, kteří raději riskují méně. Spousta z nich, právě těch, kteří se pohybují na okrajových částech relevantních trhů (třeba hostinští nebo majitelé krámků v malých obcích, nikoli v centru Prahy), s podnikáním skončí. V lepším případě se nechají zaměstnat. V tom horším přestanou být ekonomicky aktivní anebo zmizí v černé ekonomice. Vrstva podnikavých, riskujících lidí, lidí přirozeně nezávislých na státu, se opět zmenší. A co se zvětší, je tržní podíl velkých hráčů. Protože ti novou regulatorní bariéru překonají snadněji a její rizika (třeba vysoké pokuty za porušení administrativních povinností) jsou pro ně relativně méně významná. A pokud někteří z nich šidí na daních, činí tak způsoby, s nimiž kontrolní hlášení ani elektronická evidence tržeb nic moc nenadělá a které těm malým vůbec nejsou dostupné, třeba pro vysoké vstupní náklady na administraci: mezinárodními daňovými optimalizacemi, šikovným využíváním slabin v domácích daňových zákonech, které si třeba sami prolobbují, anebo nastavením převodních cen mezi spřízněnými firmami v jednom holdingu.

Braňme, i tím, že některé zákony neschválíme a jiné, které jsme v minulosti přijali, zrušíme anebo aspoň zmírníme, liberální ekonomiku a nedopusťme tloustnutí „tlustých kocourů“! Doufám, že v příštích letech budu moci právě nějaký takový zákon označit s potěchou za zákon roku. V roce 2016 jsem žádný nenašel.

 

 

Autor článku
Člen Nominační rady
Karel Šimka Soudce, Nejvyšší správní soud ČR Politolog a právník, je od roku 2004 soudcem Nejvyššího správního soudu (NSS). Působí mj. v rozšířeném a kompetenčním senátu NSS. Přednáší a publikuje zejména v oborech daní, správního soudnictví, správního řízení, správního trestání, svobodného přístupu k informacím či vztahu soukromého a veřejného práva.
Organizátor Partneři Mediální partneři