29. dubna 2020

Malé zamyšlení nad výsledky ankety Zákon roku 2019

Pohled na výsledky ankety Zákon roku 2019 mě v této těžké době naplňuje mírným optimismem. Předně na pěkném třetím místě skončil náš nominant, nález Ústavního soudu, který zjednodušeně řečeno potvrdil, že povinnosti lze daňovým poplatníkům ukládat jen zákonem a konkretizovány mohou být jen právním předpisem, nikoliv jen pouhým formulářem. Cílem všech tří předpisů či aktů, jež v anketě zvítězily, je ulehčit život či práci všem podnikatelům a občanům. Naplňují zásadu, že stát je tu pro lidi, a ne naopak. A že výkon státní moci musí být předvídatelný.
sdilejte článek

Ve výsledcích ankety vidíme respekt k základním ústavním principům demokratického právního státu. Vidět je to i ve zmíněném nálezu Ústavního soudu k formulářům v daňovém řízení. Soud jasně řekl, že formát a strukturu těchto formulářů lze stanovit pouze právním předpisem. Těší mě, že i podle Ústavního soudu nelze principy právního státu pominout kvůli tomu, že bez nich by se státu snadněji vládlo a lépe vybíraly daně. Ústava zkrátka musí platit.

To je myšlenka zvláště důležitá v současné nelehké době. Dnešní situace vyžaduje ze strany státu rychlou, někdy i nestandardní reakci. Je nouzový stav, některá základní práva a svobody byly výrazně a dosud nevídaným způsobem omezeny. Mnohé právní předpisy jsou přijímány zrychleně, bez standardního připomínkového řízení apod. Jde většinou o postup nezbytný, reagující na situaci, s níž jsme se za našich životů ještě nesetkali.

Ale nic se nesmí přehánět. Ani ve stavu nouze. I v něm je třeba ctít základní ústavní práva a svobody, na kterých demokratické státy stojí. Nač tím narážíme?

Některé z rychle přijímaných nouzových pravidel jsou na hraně, leckdy možná již za hranou ústavně možného. Kupříkladu posunutí splatnosti nájemného. Jde o razantní zásah do platných smluv v průběhu jejich účinnosti. Může navíc svými důsledky vést k druhotné platební neschopnosti. A staví jednu skupinu lidí či podnikatelů proti jiné skupině, ačkoli často jsou důsledky nouzového stavu stejně postiženi nájemci i pronajímatelé. Takový zásah státu nebyl nutný. V praxi by se tam, kde by to bylo rozumné, nájemce a pronajímatel dohodli na odkladu placení nájmu či jeho částečném prominutí. Smlouva svobodných a uvážlivých jedinců by v drtivé většině případů věc řešila lépe než státní regulace. A v těch nemnoha případech, kde by se nepovedla a kde by byl přítomen veřejný zájem na trvání nájmu (třeba u některých provozoven či bytů), by měl stát pomoct dotací či příspěvkem na nájemné. Od toho si ostatně stát ze svých daní, tedy peněz nás všech, jako jakousi pojišťovnu pro zlé časy, platíme.

Podobně to je s posunem splatnosti úvěrů a půjček. Prý to bohaté banky unesou. Možná ano. Ale text zákona posouvajícího splatnost nehovoří výlučně o bankách. Nejspíše dopadá i na malé leasingové společnosti, které už finanční dopady zákona unést nemusí. I zde se lze ptát, zda jde o opatření ústavně únosné a zda nezpůsobí víc škody než užitku, například onou druhotnou platební neschopností.

Všechna tato opatření jako by naznačovala, že chrání „spravedlivé chudé“ proti „nespravedlivým bohatým“. Ale to je falešný pohled na věc! Pronajímatelé, věřitelé či kdokoli jiný, kdo něco má, není automaticky ten, kdo si zaslouží méně ohledů. Jakmile se začne „sahat“ na vlastnické právo, měli bychom všichni zpozornět, protože se dostáváme na šikmou plochu. Když už jsme povinnost platit některé dluhy odložili, proč ji rovnou neprominout, aspoň zčásti? Takový zákon by se jistě leckomu líbil! Ale kde to skončí? Neměli by, když už jsme v tíživé situaci, svým dílem přispět i další údajně „bohatí“? Obchody s potravinami posečkat s úhradou nákupu či prominout část ceny? Jídlo je přece ještě důležitější než bydlení! A neměli by i zemědělci, kteří do obchodů potraviny dodávají, počkat se zaplacením či dodávat zdarma? Při domyšlení do důsledků vidíme, jak je snaha pomoci direktivním zákonným opatřením, snad vedená dobrými úmysly, absurdní. A vzpomeneme-li si na minulost, pokaždé, kdy stát začal omezovat vlastnická práva, tvářil se, že tak činí s těmi nejlepšími úmysly. Skončilo to ekonomickým chaosem, nedostatkem a přídělovým hospodářstvím. Cesta do pekel bývá dlážděna dobrými úmysly.

Dalším trendem poslední doby je zkracování přípravy právních norem až na dřeň. Nekonají se standardní připomínková řízení. Budiž; na to asi opravdu není čas. Příslušné úřady však často odmítají zamýšlet se nad jakýmikoliv připomínkami a nepřipouští ani rychlou diskusi o nejspornějších bodech legislativních návrhů. Z širší veřejnosti vidí mnohé návrhy až poslanci, kteří mají na jejich prostudování, případnou úpravu a schválení opět jen pár hodin. K čemu takový postup nakonec vede, ukazuje první verze takzvané Pětadvacítky pro OSVČ. Teprve až poté, co byly zohledněny připomínky Komory daňových poradců ČR, dostal návrh zákona funkční podobu. Konečný výsledek je rozumný právě proto, že připomínky mohly zaznít a byly vzaty v úvahu (https://www.kdpcr.cz/informace/aktuality/schvalena-verze-kompenzacniho-bonusu-zohlednila-zasadni-koncepcni-pripominky-komory-danovych-poradcu). Ano, někdy je rychlost klíčová. Ale nouzové postupy se začínají nadužívat a stávají se běžnými i tam, kde ke spěchu v řádu hodin není důvodu.

Příkladem nedomyšlené právní normy je již zmíněný odklad platby nájemného z nebytových prostor. Vedle toho, že je ústavně problematický, zapomněl navíc na DPH. Pronajímatel musí z nájemného zaplatit státu DPH, i když od nájemce nedostane odložený nájem. A nájemce, i když nájemné zatím nezaplatil, neb je odloženo, dostane z tohoto nezaplaceného, ale přijatého plnění vratku nadměrného odpočtu. Pronajímatel tak úvěruje kromě nájemce i státní rozpočet. Komora daňových poradců na tuto absurditu upozornila (https://www.kdpcr.cz/informace/aktuality/tiskove-zpravy/vsechny-navrhy-na-reseni-soucasne-krize-je-treba-diskutovat-s-odborniky-na-dane). Problém byl diskutován v Poslanecké sněmovně i Senátu, ale přesto ve schválené verzi vládní většina chybu nechala.

Možnost schvalovat zákony rychle a zavádět restrikce je lákavá. Lépe se tak vládne. Ale i ve zrychleném tempu doby je třeba diskutovat, brát v úvahu rozumné připomínky a připustit oponenturu. Jen tak budou v hektickém tempu přijímané zákony přiměřeně kvalitní.

Liberální demokracie by měla zůstávat i v „dobách viru“. Je to s ní jako s pověstí ženy. Velmi těžko se získává, ale velmi lehce se ztrácí. Neztraťme to, co jsme tak složitě získali sametovou revolucí roku 1989, kvůli strachu z epidemie či s ní spojené ekonomické krize. Zpět bychom liberální demokracii získávali zase dlouho a těžce. Vítězové ankety Zákon roku 2019, a především pak třetí na pásce, k obraně našich práv a svobod bezpochyby přispějí.

Autor článku
Člen Nominační rady
Jiří Nesrovnal Vedoucí sekce DPPO, KDP ČR Působí ve společnosti N-Consult; člen Expertní skupiny Komise pro aplikaci nové civilní legislativy Ministerstva spravedlnosti (KANCL); vítězem soutěže Daňař roku 2010, 2011, 2013 a 2016; přednáší např. pro KA ČR, KDP ČR a Justiční akademii; spoluautor 10 publikací;člen redakční rady časopisu Daňový expert; specializuje se na DPPO a oblast daňové judikatury; člen Prezidia KDP ČR a vedoucí sekce DPPO u KDP ČR. Další články autora: • Jiří Nesrovnal: „EET, ne aneb Kdeže jen ty zákony roku jsou, kdeže mohou být?“ • Přišla už pro podnikatele v oblasti daňové ona „dovolená v Jugoslávii“? • Zákon roku 2018 mi chybí
Organizátor Pod záštitou
Partneři